Závislosti

                Je to zvláštní, kam člověka vítr během života zavane. No v mém případě je vítr docela vtip, ale tak snad chápete, co tím chtěl blogger (nebo jak se to píše) říci. A tak, asi jsem měla na věc změnit názor, mě ten můj tajfun, (jiný typ větru by mě asi neunesl) zavál dělat asistentku výuky počítačů do jedné psychiatrické léčebny, kde se lidé léčí ze závislostí na drogách, alkoholu, či z gamblerství.

                Přesto, že jsem kolem areálu jezdila léta do školy, práce, lákaly mě tam na festival, nenašla jsem si čas se tam zastavit. Budova je to krásná, ba dokonce úchvatná. Ale co chcete slyšet od člověka, který má rád historické budovy. Všude je čisto, uklizeno, každý, koho potkáte, vás hezky pozdraví, na první pohled zaměstnance od pacientů poznáte jen oblečením.  Pravda, neznám pravidla této léčebny, dotýkám se této problematiky jen v té oblasti, že pomáhám tyto lidi vzdělávat. Taky si myslím, že potkávám jen lidi, kteří jsou v léčebně nějaký ten čas a už jsou z nejhoršího venku.

Ale o tom jsem psát nechtěla, to nechám odborníkům a těm, kteří si léčbou prošli. Já chci psát o tom, co mě zarazilo a možná trošililinku přispět k probrání některých, alespoň trochu názorům otevřených, lidí. Nedávno jsem měla návštěvu, které jsem řekla, co dělám, nesetkala jsem se ani s elementárním pochopením. Pominu-li zděšení z toho, kam jsem vlezla, tak největší obavu návštěva měla o mé zdraví – abych se tam něčím nenakazila. Mnoho z Vás jsou zastánci teze, že starýho psa novým kouskům nenaučíš, nebo ještě kvalitnější, (abych teda nebyla za starýho psa, když zas až tak stará nejsem), že lidi se nemění. Já jsem nikdy s takovými výroky nesouhlasila, ale znám mnoho jiných, kteří se tím, či něčím podobným řídí.

Jsem člověk poměrně radikální v názorech, asi tím jak stárnu (no zas až tak ne, tak řekněme zraju), tak na radikálnosti ubývá a kdysi ostré hrany už mají své ostří dost otupené. Viděla jsem jako nefér, že se feťákům mění stříkačky, když děti v Motole nemají, co potřebují. Proč existují léčebny, když v nich jsou lidé, kteří si způsobili závislost sami a nebrali ohled na rodinu, na to, že je někdo miluje, spoléhá na ně, věří jim. A naproti tomu stojí děti na onkologických odděleních, lidé po transplantacích, nejrůznější sbírky na léčbu, kterou pojišťovna nechce hradit.  To jen pro dokreslení.

Jak jsem napsala, ostří už mám dost otupené. První zlom přišel po tom, co se mi narodila dcera. Představila jsem si, že by se, nedej Bože, mohla ocitnout v něčem podobném, člověk nikdy neví. Vždy si přejeme pro své blízké to nejlepší, ale ne vždy se naše přání změní v realitu. Ale i tak, člověk spíš vnímal tu nespravedlnost v úhradách potřebným.

Každý asi k tomu musí nějakým způsobem dospět a v mém případě ten čas začal plíživě přicházet a nějaký pátek už jsme spolu v souladu.  Odpověď na první otázku: „Proč mění feťákům stříkačky?“ je poměrně prostá. Aby chránili, alespoň trochu, lidi kolem. Třeba mě s kolegou, když takové lidi učíme, nebo zaměstnance léčebny, nebo děti hrající si na písku, kde nějaký totálně sjetý exemplář, zapomene svou stříkačku. Před čím? Před krví přenosnými chorobami třeba. Čím méně se šíří tyto choroby v rámci komunity závislých, tím menší je pravděpodobnost nakažení ostatních lidí.

Proč léčebny? Sami se stali závislými, tak proč na ně dávat peníze z daní. Já znám třeba holčinu, naivní, důvěřivou, které drogy aplikoval její přítel s tím, že se jí nic nemůže stát. No stalo, naštěstí skončila v léčebně a dneska je v pořádku a spokojená. Pak znám taky kluka, kterému se začali hádat rodiče tak, že z toho neviděl žádné východisko. Rodiče místo, aby se v problematickém období věnovali jemu, řešili ošklivý rozvod a ejhle, kluk skončil na drogách. Slušná rodina, rodinný dům, dříve se chlapci věnovali a nikoho by nenapadlo, že jejich dítěti by se něco takového mohlo stát. Zkrátka drogy přišly v blbým období, kdy se rodiče více věnovali výčitkám jeden druhému, než synovi. Pak znám taky rodinu, kde otec i matka sice žijí spolu, ale oba alkoholici a syn se stal feťákem. Že by rodinná zátěž? Taky znám pána, kterého opustila žena dost ošklivým způsobem a ještě ho oškubala jak slepici. Skončil na ulici a začal pít. O těch, co rodinám prohráli domov v bednách, asi ani nemá cenu se rozepisovat. Ano, je mnoho jiných, kteří se s takovým údělem vyrovnali bez závislosti, ale ne všichni jsme silní a odolní a ne všichni jsme vyrostli v prostředí, které z nás odolné pomáhalo vytvořit. Je spousta, spousta věcí, které ovlivňují náš osud, kazí nám karmu. Možná třeba procházíme životem, kde si tu závislost máme vyzkoušet. Vím já důvod proč to tak je?

Ale kdo jsem, abych soudila a lámala hůl? Peníze tečou naším státem tak zvláštním způsobem (do politiky se fakt pouštět nehodlám), že jestli se tam najde pár peněz na závisláky a najdou se lidé ochotní jim pomoci, čert to vem. Tak se ptám. Proč ne? Proč jim nepomoci? Proč jich nedostat pár zpět domů z ulice? Proč neulevit jejich, mnohdy zoufalým, rodičům, partnerům, dětem? Nikdy nevíme, co nás v životě potká a občas je třeba si uvědomit, že každý si zaslouží šanci. Třeba ji jednou sami budeme potřebovat a budeme hledat na tomto světě alespoň jediného člověka, který nám ji dá. Ano, je na nás, jak se k té dané šanci postavíme, zda ji nepromarníme a nebudeme muset hledat u dalšího a dalšího človíčka. Ale na rovinu, kolik šancí feťák nebo alkoholik zvládne, než to s ním špatně dopadne? Moc ne, tak proč to nezkusit. Třeba ten, komu tu šanci dáme je doktor, který nám za 30 let zachrání životního partnera, třeba je to řidič, který za 2 roky opilý nepřejede někoho na přechodu. A třeba taky je, ale proč to nechat vědomě rovnou dojít až k tomu přechodu, když je možnost zasáhnout a pomoci.

Nechci tady nic idealizovat. Závislost se idealizovat nedá, je to absolutní ztráta sebe sama. Mnohdy definitivní a ať se lékaři a všichni, kdo se s tímto démonem dali do války, snaží, jak chtějí, výsledek není až do smrti definitivní. Don Quijote je se svými větrnými mlýny pouhopouhý amatér.

Zase jsem neobjevila nic převratného, všelék 2 se nekoná. Tento článek je věnován všem pro zamyšlení. Ale hlavně těm zatvrzelým, aby alespoň maličko obměkčili svá srdce.