Závislosti

                Je to zvláštní, kam člověka vítr během života zavane. No v mém případě je vítr docela vtip, ale tak snad chápete, co tím chtěl blogger (nebo jak se to píše) říci. A tak, asi jsem měla na věc změnit názor, mě ten můj tajfun, (jiný typ větru by mě asi neunesl) zavál dělat asistentku výuky počítačů do jedné psychiatrické léčebny, kde se lidé léčí ze závislostí na drogách, alkoholu, či z gamblerství.

                Přesto, že jsem kolem areálu jezdila léta do školy, práce, lákaly mě tam na festival, nenašla jsem si čas se tam zastavit. Budova je to krásná, ba dokonce úchvatná. Ale co chcete slyšet od člověka, který má rád historické budovy. Všude je čisto, uklizeno, každý, koho potkáte, vás hezky pozdraví, na první pohled zaměstnance od pacientů poznáte jen oblečením.  Pravda, neznám pravidla této léčebny, dotýkám se této problematiky jen v té oblasti, že pomáhám tyto lidi vzdělávat. Taky si myslím, že potkávám jen lidi, kteří jsou v léčebně nějaký ten čas a už jsou z nejhoršího venku.

Ale o tom jsem psát nechtěla, to nechám odborníkům a těm, kteří si léčbou prošli. Já chci psát o tom, co mě zarazilo a možná trošililinku přispět k probrání některých, alespoň trochu názorům otevřených, lidí. Nedávno jsem měla návštěvu, které jsem řekla, co dělám, nesetkala jsem se ani s elementárním pochopením. Pominu-li zděšení z toho, kam jsem vlezla, tak největší obavu návštěva měla o mé zdraví – abych se tam něčím nenakazila. Mnoho z Vás jsou zastánci teze, že starýho psa novým kouskům nenaučíš, nebo ještě kvalitnější, (abych teda nebyla za starýho psa, když zas až tak stará nejsem), že lidi se nemění. Já jsem nikdy s takovými výroky nesouhlasila, ale znám mnoho jiných, kteří se tím, či něčím podobným řídí.

Jsem člověk poměrně radikální v názorech, asi tím jak stárnu (no zas až tak ne, tak řekněme zraju), tak na radikálnosti ubývá a kdysi ostré hrany už mají své ostří dost otupené. Viděla jsem jako nefér, že se feťákům mění stříkačky, když děti v Motole nemají, co potřebují. Proč existují léčebny, když v nich jsou lidé, kteří si způsobili závislost sami a nebrali ohled na rodinu, na to, že je někdo miluje, spoléhá na ně, věří jim. A naproti tomu stojí děti na onkologických odděleních, lidé po transplantacích, nejrůznější sbírky na léčbu, kterou pojišťovna nechce hradit.  To jen pro dokreslení.

Jak jsem napsala, ostří už mám dost otupené. První zlom přišel po tom, co se mi narodila dcera. Představila jsem si, že by se, nedej Bože, mohla ocitnout v něčem podobném, člověk nikdy neví. Vždy si přejeme pro své blízké to nejlepší, ale ne vždy se naše přání změní v realitu. Ale i tak, člověk spíš vnímal tu nespravedlnost v úhradách potřebným.

Každý asi k tomu musí nějakým způsobem dospět a v mém případě ten čas začal plíživě přicházet a nějaký pátek už jsme spolu v souladu.  Odpověď na první otázku: „Proč mění feťákům stříkačky?“ je poměrně prostá. Aby chránili, alespoň trochu, lidi kolem. Třeba mě s kolegou, když takové lidi učíme, nebo zaměstnance léčebny, nebo děti hrající si na písku, kde nějaký totálně sjetý exemplář, zapomene svou stříkačku. Před čím? Před krví přenosnými chorobami třeba. Čím méně se šíří tyto choroby v rámci komunity závislých, tím menší je pravděpodobnost nakažení ostatních lidí.

Proč léčebny? Sami se stali závislými, tak proč na ně dávat peníze z daní. Já znám třeba holčinu, naivní, důvěřivou, které drogy aplikoval její přítel s tím, že se jí nic nemůže stát. No stalo, naštěstí skončila v léčebně a dneska je v pořádku a spokojená. Pak znám taky kluka, kterému se začali hádat rodiče tak, že z toho neviděl žádné východisko. Rodiče místo, aby se v problematickém období věnovali jemu, řešili ošklivý rozvod a ejhle, kluk skončil na drogách. Slušná rodina, rodinný dům, dříve se chlapci věnovali a nikoho by nenapadlo, že jejich dítěti by se něco takového mohlo stát. Zkrátka drogy přišly v blbým období, kdy se rodiče více věnovali výčitkám jeden druhému, než synovi. Pak znám taky rodinu, kde otec i matka sice žijí spolu, ale oba alkoholici a syn se stal feťákem. Že by rodinná zátěž? Taky znám pána, kterého opustila žena dost ošklivým způsobem a ještě ho oškubala jak slepici. Skončil na ulici a začal pít. O těch, co rodinám prohráli domov v bednách, asi ani nemá cenu se rozepisovat. Ano, je mnoho jiných, kteří se s takovým údělem vyrovnali bez závislosti, ale ne všichni jsme silní a odolní a ne všichni jsme vyrostli v prostředí, které z nás odolné pomáhalo vytvořit. Je spousta, spousta věcí, které ovlivňují náš osud, kazí nám karmu. Možná třeba procházíme životem, kde si tu závislost máme vyzkoušet. Vím já důvod proč to tak je?

Ale kdo jsem, abych soudila a lámala hůl? Peníze tečou naším státem tak zvláštním způsobem (do politiky se fakt pouštět nehodlám), že jestli se tam najde pár peněz na závisláky a najdou se lidé ochotní jim pomoci, čert to vem. Tak se ptám. Proč ne? Proč jim nepomoci? Proč jich nedostat pár zpět domů z ulice? Proč neulevit jejich, mnohdy zoufalým, rodičům, partnerům, dětem? Nikdy nevíme, co nás v životě potká a občas je třeba si uvědomit, že každý si zaslouží šanci. Třeba ji jednou sami budeme potřebovat a budeme hledat na tomto světě alespoň jediného člověka, který nám ji dá. Ano, je na nás, jak se k té dané šanci postavíme, zda ji nepromarníme a nebudeme muset hledat u dalšího a dalšího človíčka. Ale na rovinu, kolik šancí feťák nebo alkoholik zvládne, než to s ním špatně dopadne? Moc ne, tak proč to nezkusit. Třeba ten, komu tu šanci dáme je doktor, který nám za 30 let zachrání životního partnera, třeba je to řidič, který za 2 roky opilý nepřejede někoho na přechodu. A třeba taky je, ale proč to nechat vědomě rovnou dojít až k tomu přechodu, když je možnost zasáhnout a pomoci.

Nechci tady nic idealizovat. Závislost se idealizovat nedá, je to absolutní ztráta sebe sama. Mnohdy definitivní a ať se lékaři a všichni, kdo se s tímto démonem dali do války, snaží, jak chtějí, výsledek není až do smrti definitivní. Don Quijote je se svými větrnými mlýny pouhopouhý amatér.

Zase jsem neobjevila nic převratného, všelék 2 se nekoná. Tento článek je věnován všem pro zamyšlení. Ale hlavně těm zatvrzelým, aby alespoň maličko obměkčili svá srdce.

Svátky už jsou za námi. Hurá nebo ještě?

Letos po dlouhé době jsem si vánoční svátky užila v klidu a v pohodě. Všechny úklidy a přípravy jsem stihla včas. Zřejmě to bude tím, že nemám práci a mohla jsem si dovolit ten luxus v pohodě a volně péct cukroví se svou dcerou a když nebyl jediný živitel rodiny doma, tak jsem uklízela. Možná to byla taky obrana před zcvoknutím z nicnedělání. Točila jsem se jak korouhvička kolem naší domácnosti, zjistila jsem, že když má člověk prostor uklízet průběžně, jde to mnohem rychleji. Ne, neobjevila jsem Ameriku. Vím, že většina lidí to už dávno ví, možná si to nesou již jako návyk z dětství. Ne tak já. A když člověk denně dojíždí do práce, denně vaří, pere (nevím, kde se to oblečení pořád bere, mám podezření, že samo z  poliček rovnou do koše na prádlo), běhá kolem novostavby, kde je zařizování stále víc než dost, některé základní věci vypustí, protože mu prostě v tu danou chvíli nepadají na hlavu. Například koupě stavebního materiálu, který manžel nutně potřebuje o víkendu, jinak nebude moci dodělat svou akci nr. 1, nebo zaplatit a zkontrolovat účty, nebo prostě jen vybrat náhradní díly na auto, a protože jsou levnější v zahraničí zjistit jejich přesné typy, aby mi neposlali díl, který se s naším vozem ale vůbec nekamarádí, mi prostě na hlavu padají no.

To byla jen malá odbočka, která ale demonstruje můj život. Prostě co dřív hoří, to dřív hasím. Teď když nemusím nic hasit, mám prostor se občas i zamyslet trochu déle, než cestou z práce a do práce nad tím, co je důležité a podstatné. A nejen zamyslet se nad tím, ale i to důležité prožívat. S dcerou na Štědrý den kouknout na pohádky, s manželem si udělat čas na „hezkou“ chvilku ve dvou, dohromady se jít projít. V klidu společně příjemně povečeřet, udělat si radost dárky a světýlky na Vánočním stromku. Další dny navštívit příbuzné a podělit se s nimi o vánoční pohodu, užít si chvíle klidu, vůně cukroví, úsměvů a radosti.  Vždyť to je důvod, proč se všichni na svátky těší, jenže se to nakonec zvrhne v zácpy na parkovištích před supermarkety, fronty u kas a přeplněné vozíky vším, na co lidé šetří celý rok, nebo si na to nedej Bože půjčí, a na Vánoce se utrhnou ze řetězu a skoupí všechno, co jim padne pod ruku. 

                Proč musí nezbytně být na prvním místě konzum? Mnoho lidí by patrně namítlo, že jsme masírováni ze všech stran reklamou a pak se není čemu divit. Vždyť se není třeba nechat. Že mě soused pomluví, protože mi dům nesvítí jako Vánoční stromek? No a co? Každý má svůj způsob jak ozdobit dům, třeba větvičky chvojí mají také své kouzlo. Kdo nabyl dojmu, že nebude-li mít na Vánoce po dvou kilech od každého druhu ovoce a zeleniny, litry alkoholu a Coca Coly, tuny chlebíčků, masa a tisíc milion jednu sladkost, která ho zrovna praštila do očí, je out? Já ne. Mě stačí mít doma trochu ovoce na punč a ovocný salát. Ikdyž na to nevypadám, mám jen jeden žaludek a vejde si mi tam omezené množství jídla. Tak proč ty hory? Kolik se toho vyhodí? Nebudu tady moralizovat nad chudáky z třetích zemí, to je na samostatné zamyšlení… ale je to fakt nezbytně nutné? Proč si nedopřát všechno tohle průběžně celý rok po troškách na které stačí má peněženka? 

Proč se musí nezbytně před svátky vycídit celý dům? Proč se to neudělá po svátcích, nebo průběžně, nebo kdykoliv si vzpomenu. Ano, rozumím tomu, že se generální úklid domu realizuje v zimě. Vždyť je méně práce venku, krom samovýroby dřeva a odklízení sněhu, napadne-li nějaký, není moc co dělat. Ale stihnout vše za každou cenu do Vánoc? Proč? Nenacházím odpovědi na své otázky…Celý rok se člověk snaží udržovat dům v trochu kulturním stavu, aby se případná návštěva nezalekla již při vstupu. Uznávám, že se to občas může vymknout, ale kdo tvrdí, že se mu to nestalo, buď kecá, nebo je psychopatický uklízeč…

Asi už čekáte na závěr mého článku, přece jen už je ten proud myšlenek trochu dlouhý… Tím vším, co jsem napsala a jak se zamýšlím nad svým životem, jsem došla k závěru, že svátky ještě. Proč? Protože jsem se naučila dělat prostor pro svou rodinu. Neupřednostňuji úklid a konzum před svou rodinou. V klidu si sednu na kafíčko s manželem ikdyž ještě nemám vyleštěná okna. Se stoickým klidem si užívám návštěvu přátel, přestože nemám utřený prach z lustrů a naprosto chladnou mě nechává vysávání pavučin, když mi má dcera chce přečíst pohádku. Je pravda, že je potřeba se snažit o čistou a spořádanou domácnost, kde všichni mají všeho dostatek, ale na za cenu, že se tím připravím o neopakovatelné chvíle se svými blízkými. Čas letí, za chvíli už naše dcera na Ježíška věřit nebude a já budu mít krásné vzpomínky na to, jaké to bylo, když na něj ještě věřila. Budu moci vzpomínat, jak mě manžel tiskl k sobě u Vánočního stromku, když už na to nebude mít třeba sílu. Já vím, že to co píšu je už možná klišé, ale opakování je matka moudrosti a dokud budou fronty v marketech a bláznivé hospodyňky, jimž umdlévají ruce a smysly z úklidu, není toho opakování nikdy dost. A pro mě poučení do dalších let? Uklízet průběžně se vyplatí. A když bude jeden druh cukroví, taky se sní.

Za mě svátky ano ještě a kdo z mých přátel s tím nesouhlasí, je u nás na svátky srdečně vítán, rádi se podělíme o naší pohodu, tu totiž nikdo nedokáže vybrat jako regál s hráškem, nebo setřít jako prach z lustru. Tak šťastný nový rok a nohy v teple.

PS: Možná se tento článek měl jmenovat proč. Ale nadpis je výsadou autora, takže proto ;-)