Je
to zvláštní, kam člověka vítr během života zavane. No v mém případě je vítr
docela vtip, ale tak snad chápete, co tím chtěl blogger (nebo jak se to píše)
říci. A tak, asi jsem měla na věc změnit názor, mě ten můj tajfun, (jiný typ
větru by mě asi neunesl) zavál dělat asistentku výuky počítačů do jedné
psychiatrické léčebny, kde se lidé léčí ze závislostí na drogách, alkoholu, či z
gamblerství.
Přesto,
že jsem kolem areálu jezdila léta do školy, práce, lákaly mě tam na festival,
nenašla jsem si čas se tam zastavit. Budova je to krásná, ba dokonce úchvatná.
Ale co chcete slyšet od člověka, který má rád historické budovy. Všude je
čisto, uklizeno, každý, koho potkáte, vás hezky pozdraví, na první pohled
zaměstnance od pacientů poznáte jen oblečením.
Pravda, neznám pravidla této léčebny, dotýkám se této problematiky jen v té
oblasti, že pomáhám tyto lidi vzdělávat. Taky si myslím, že potkávám jen lidi,
kteří jsou v léčebně nějaký ten čas a už jsou z nejhoršího venku.
Ale o tom jsem psát nechtěla, to
nechám odborníkům a těm, kteří si léčbou prošli. Já chci psát o tom, co mě
zarazilo a možná trošililinku přispět k probrání některých, alespoň trochu
názorům otevřených, lidí. Nedávno jsem měla návštěvu, které jsem řekla, co
dělám, nesetkala jsem se ani s elementárním pochopením. Pominu-li zděšení
z toho, kam jsem vlezla, tak největší obavu návštěva měla o mé zdraví –
abych se tam něčím nenakazila. Mnoho z Vás jsou zastánci teze, že starýho
psa novým kouskům nenaučíš, nebo ještě kvalitnější, (abych teda nebyla za
starýho psa, když zas až tak stará nejsem), že lidi se nemění. Já jsem nikdy s takovými
výroky nesouhlasila, ale znám mnoho jiných, kteří se tím, či něčím podobným
řídí.
Jsem člověk poměrně radikální v názorech,
asi tím jak stárnu (no zas až tak ne, tak řekněme zraju), tak na radikálnosti
ubývá a kdysi ostré hrany už mají své ostří dost otupené. Viděla jsem jako
nefér, že se feťákům mění stříkačky, když děti v Motole nemají, co potřebují.
Proč existují léčebny, když v nich jsou lidé, kteří si způsobili závislost
sami a nebrali ohled na rodinu, na to, že je někdo miluje, spoléhá na ně, věří
jim. A naproti tomu stojí děti na onkologických odděleních, lidé po
transplantacích, nejrůznější sbírky na léčbu, kterou pojišťovna nechce hradit. To jen pro dokreslení.
Jak jsem napsala, ostří už mám
dost otupené. První zlom přišel po tom, co se mi narodila dcera. Představila
jsem si, že by se, nedej Bože, mohla ocitnout v něčem podobném, člověk
nikdy neví. Vždy si přejeme pro své blízké to nejlepší, ale ne vždy se naše
přání změní v realitu. Ale i tak, člověk spíš vnímal tu nespravedlnost v úhradách
potřebným.
Každý asi k tomu musí
nějakým způsobem dospět a v mém případě ten čas začal plíživě přicházet a
nějaký pátek už jsme spolu v souladu. Odpověď
na první otázku: „Proč mění feťákům stříkačky?“ je poměrně prostá. Aby
chránili, alespoň trochu, lidi kolem. Třeba mě s kolegou, když takové lidi
učíme, nebo zaměstnance léčebny, nebo děti hrající si na písku, kde nějaký totálně
sjetý exemplář, zapomene svou stříkačku. Před čím? Před krví přenosnými
chorobami třeba. Čím méně se šíří tyto choroby v rámci komunity závislých,
tím menší je pravděpodobnost nakažení ostatních lidí.
Proč léčebny? Sami se stali
závislými, tak proč na ně dávat peníze z daní. Já znám třeba holčinu,
naivní, důvěřivou, které drogy aplikoval její přítel s tím, že se jí nic
nemůže stát. No stalo, naštěstí skončila v léčebně a dneska je v pořádku
a spokojená. Pak znám taky kluka, kterému se začali hádat rodiče tak, že z toho
neviděl žádné východisko. Rodiče místo, aby se v problematickém období
věnovali jemu, řešili ošklivý rozvod a ejhle, kluk skončil na drogách. Slušná
rodina, rodinný dům, dříve se chlapci věnovali a nikoho by nenapadlo, že jejich
dítěti by se něco takového mohlo stát. Zkrátka drogy přišly v blbým období,
kdy se rodiče více věnovali výčitkám jeden druhému, než synovi. Pak znám taky
rodinu, kde otec i matka sice žijí spolu, ale oba alkoholici a syn se stal
feťákem. Že by rodinná zátěž? Taky znám pána, kterého opustila žena dost
ošklivým způsobem a ještě ho oškubala jak slepici. Skončil na ulici a začal
pít. O těch, co rodinám prohráli domov v bednách, asi ani nemá cenu se
rozepisovat. Ano, je mnoho jiných, kteří se s takovým údělem vyrovnali bez
závislosti, ale ne všichni jsme silní a odolní a ne všichni jsme vyrostli v prostředí,
které z nás odolné pomáhalo vytvořit. Je spousta, spousta věcí, které
ovlivňují náš osud, kazí nám karmu. Možná třeba procházíme životem, kde si tu
závislost máme vyzkoušet. Vím já důvod proč to tak je?
Ale kdo jsem, abych soudila a
lámala hůl? Peníze tečou naším státem tak zvláštním způsobem (do politiky se
fakt pouštět nehodlám), že jestli se tam najde pár peněz na závisláky a najdou
se lidé ochotní jim pomoci, čert to vem. Tak se ptám. Proč ne? Proč jim
nepomoci? Proč jich nedostat pár zpět domů z ulice? Proč neulevit jejich,
mnohdy zoufalým, rodičům, partnerům, dětem? Nikdy nevíme, co nás v životě potká
a občas je třeba si uvědomit, že každý si zaslouží šanci. Třeba ji jednou sami
budeme potřebovat a budeme hledat na tomto světě alespoň jediného člověka,
který nám ji dá. Ano, je na nás, jak se k té dané šanci postavíme, zda ji
nepromarníme a nebudeme muset hledat u dalšího a dalšího človíčka. Ale
na rovinu, kolik šancí feťák nebo alkoholik zvládne, než to s ním špatně
dopadne? Moc ne, tak proč to nezkusit. Třeba ten, komu tu šanci dáme je doktor,
který nám za 30 let zachrání životního partnera, třeba je to řidič, který za 2
roky opilý nepřejede někoho na přechodu. A třeba taky je, ale proč to nechat
vědomě rovnou dojít až k tomu přechodu, když je možnost zasáhnout a
pomoci.
Nechci tady nic idealizovat.
Závislost se idealizovat nedá, je to absolutní ztráta sebe sama. Mnohdy
definitivní a ať se lékaři a všichni, kdo se s tímto démonem dali do války,
snaží, jak chtějí, výsledek není až do smrti definitivní. Don Quijote je se
svými větrnými mlýny pouhopouhý amatér.
Zase jsem neobjevila nic
převratného, všelék 2 se nekoná. Tento článek je věnován všem pro zamyšlení.
Ale hlavně těm zatvrzelým, aby alespoň maličko obměkčili svá srdce.
