Letos po
dlouhé době jsem si vánoční svátky užila v klidu a v pohodě. Všechny
úklidy a přípravy jsem stihla včas. Zřejmě to bude tím, že nemám práci a mohla
jsem si dovolit ten luxus v pohodě a volně péct cukroví se svou dcerou a
když nebyl jediný živitel rodiny doma, tak jsem uklízela. Možná to byla taky
obrana před zcvoknutím z nicnedělání. Točila jsem se jak korouhvička kolem
naší domácnosti, zjistila jsem, že když má člověk prostor uklízet průběžně, jde
to mnohem rychleji. Ne, neobjevila jsem Ameriku. Vím, že většina lidí to už
dávno ví, možná si to nesou již jako návyk z dětství. Ne tak já. A když
člověk denně dojíždí do práce, denně vaří, pere (nevím, kde se to oblečení
pořád bere, mám podezření, že samo z poliček rovnou do koše na prádlo),
běhá kolem novostavby, kde je zařizování stále víc než dost, některé základní
věci vypustí, protože mu prostě v tu danou chvíli nepadají na hlavu. Například
koupě stavebního materiálu, který manžel nutně potřebuje o víkendu, jinak
nebude moci dodělat svou akci nr. 1, nebo zaplatit a zkontrolovat účty, nebo
prostě jen vybrat náhradní díly na auto, a protože jsou levnější v zahraničí
zjistit jejich přesné typy, aby mi neposlali díl, který se s naším vozem
ale vůbec nekamarádí, mi prostě na hlavu padají no.
To byla jen
malá odbočka, která ale demonstruje můj život. Prostě co dřív hoří, to dřív
hasím. Teď když nemusím nic hasit, mám prostor se občas i zamyslet trochu déle,
než cestou z práce a do práce nad tím, co je důležité a podstatné. A nejen
zamyslet se nad tím, ale i to důležité prožívat. S dcerou na Štědrý den
kouknout na pohádky, s manželem si udělat čas na „hezkou“ chvilku ve dvou,
dohromady se jít projít. V klidu společně příjemně povečeřet, udělat si
radost dárky a světýlky na Vánočním stromku. Další dny navštívit příbuzné a
podělit se s nimi o vánoční pohodu, užít si chvíle klidu, vůně cukroví,
úsměvů a radosti. Vždyť to je důvod,
proč se všichni na svátky těší, jenže se to nakonec zvrhne v zácpy na
parkovištích před supermarkety, fronty u kas a přeplněné vozíky vším, na co
lidé šetří celý rok, nebo si na to nedej Bože půjčí, a na Vánoce se utrhnou ze
řetězu a skoupí všechno, co jim padne pod ruku.
Proč
musí nezbytně být na prvním místě konzum? Mnoho lidí by patrně namítlo, že jsme
masírováni ze všech stran reklamou a pak se není čemu divit. Vždyť se není
třeba nechat. Že mě soused pomluví, protože mi dům nesvítí jako Vánoční
stromek? No a co? Každý má svůj způsob jak ozdobit dům, třeba větvičky chvojí
mají také své kouzlo. Kdo nabyl dojmu, že nebude-li mít na Vánoce po dvou
kilech od každého druhu ovoce a zeleniny, litry alkoholu a Coca Coly, tuny chlebíčků,
masa a tisíc milion jednu sladkost, která ho zrovna praštila do očí, je out? Já
ne. Mě stačí mít doma trochu ovoce na punč a ovocný salát. Ikdyž na to
nevypadám, mám jen jeden žaludek a vejde si mi tam omezené množství jídla. Tak
proč ty hory? Kolik se toho vyhodí? Nebudu tady moralizovat nad chudáky z třetích
zemí, to je na samostatné zamyšlení… ale je to fakt nezbytně nutné? Proč si
nedopřát všechno tohle průběžně celý rok po troškách na které stačí má
peněženka?
Proč se musí
nezbytně před svátky vycídit celý dům? Proč se to neudělá po svátcích, nebo
průběžně, nebo kdykoliv si vzpomenu. Ano, rozumím tomu, že se generální úklid
domu realizuje v zimě. Vždyť je méně práce venku, krom samovýroby dřeva a
odklízení sněhu, napadne-li nějaký, není moc co dělat. Ale stihnout vše za
každou cenu do Vánoc? Proč? Nenacházím odpovědi na své otázky…Celý rok se
člověk snaží udržovat dům v trochu kulturním stavu, aby se případná
návštěva nezalekla již při vstupu. Uznávám, že se to občas může vymknout, ale
kdo tvrdí, že se mu to nestalo, buď kecá, nebo je psychopatický uklízeč…
Asi už čekáte
na závěr mého článku, přece jen už je ten proud myšlenek trochu dlouhý… Tím
vším, co jsem napsala a jak se zamýšlím nad svým životem, jsem došla k závěru,
že svátky ještě. Proč? Protože jsem se naučila dělat prostor pro svou rodinu. Neupřednostňuji
úklid a konzum před svou rodinou. V klidu si sednu na kafíčko s manželem
ikdyž ještě nemám vyleštěná okna. Se stoickým klidem si užívám návštěvu přátel,
přestože nemám utřený prach z lustrů a naprosto chladnou mě nechává
vysávání pavučin, když mi má dcera chce přečíst pohádku. Je pravda, že je
potřeba se snažit o čistou a spořádanou domácnost, kde všichni mají všeho
dostatek, ale na za cenu, že se tím připravím o neopakovatelné chvíle se svými
blízkými. Čas letí, za chvíli už naše dcera na Ježíška věřit nebude a já budu
mít krásné vzpomínky na to, jaké to bylo, když na něj ještě věřila. Budu moci
vzpomínat, jak mě manžel tiskl k sobě u Vánočního stromku, když už na to
nebude mít třeba sílu. Já vím, že to co píšu je už možná klišé, ale opakování
je matka moudrosti a dokud budou fronty v marketech a bláznivé hospodyňky,
jimž umdlévají ruce a smysly z úklidu, není toho opakování nikdy dost. A
pro mě poučení do dalších let? Uklízet průběžně se vyplatí. A když bude jeden
druh cukroví, taky se sní.
Za mě svátky
ano ještě a kdo z mých přátel s tím nesouhlasí, je u nás na svátky
srdečně vítán, rádi se podělíme o naší pohodu, tu totiž nikdo nedokáže vybrat
jako regál s hráškem, nebo setřít jako prach z lustru. Tak šťastný
nový rok a nohy v teple.
PS: Možná se tento článek měl
jmenovat proč. Ale nadpis je výsadou autora, takže proto ;-)
