Dnes jsem se svou dcerou (o té se ještě zmíním mnohokrát a bude čas ji představit) hledala písničky, které by mohla nacvičit se svou učitelkou zpěvu. A protože máme tu čest, výsadu, životní úděl, či já vím co, zvát se trampy, samozřejmě jsme hledaly písničky trampské. Při tom všem pátrání a hledání jsme narazily na muzikál Balada pro banditu, točenou na Andělské Hoře u Karlových Varů.
Samozřejmě, že ho znám, ale vždy mě spíš unášely tóny písní a děj samotný, nežli prostředí a tzv. křoví. Jak už člověk kouká na to samé po několikáté, zamýšlí se i nad různými detaily. V tomto muzikále byli využiti, namísto komparzu, trampové, hory lidí v džínách, zeleným s usárnami a s nepřeberným množstvím kytar, které pamatovaly lepší časy.
Nejsem žádný pamětník, perzekuce, zatýkání znám jen z vyprávění příbuzných a od potlachových ohňů. Přesto ale silně vnímám jejich vyprávění, jak odpočítávali v pátek minuty, kdy budou mít padla, hodí usárnu na záda, sednou do posledního vagonu a vyrazí směr poslední ostrůvek svobody ve světě spoutaném socialistickými okovy...Tolik příběhů, tolik svobody, tolik adrenalinu, tolik přírody, tolik kamarádů. Jasně nic není černobílé, nechci si idealizovat, že vše bylo báječné, jako se dříve idealizoval divoký západ... Nebylo... Ale přesto... Kolik z nás se dnes těší na to, až skončí v pátek v práci (pokud zrovna nedělají o víkendu), aby na sebe hodili zelenou košili, džíny, či maskáče, vzali bágl na záda, sedli na vlak a strávili víkend v přírodě. Bez sprchy (kterou v ideálním případě nahradí potok), bez pokoje s postelí (to nahradí celta a spacák), bez sporáku (ohniště je alfa a omega vaření).
Když už se někomu poštěstí a má víkend volný, představuje si trávení volného času jinak, buď dělá mnoho nákladných sportů, zaplatí si eurovíkend v nějaké zajímavé evropské destinaci, nebo tráví (dá-li se to tak vůbec říci) celý víkend v nákupním středisku nebo na gauči.
No a pak se najde ještě pár bláznů, kteří dnes a denně propadají kouzlu nekonečné zeleně a souznění s přírodou.. Ikdyž i to už je dnes relativní. Neboť jak se mění lidé v běžném životě, mění se i trapmové. Jakpak by ne. Kdopak dnes jede na vandr vlakem? Asi už jen blázen nebo milionář. Dříve snadno finančně dostupná doprava už není z nejlevnějších. Dokážou-li se trampíci ještě nějakým způsobem dostat na osadu, camp či místo setkání, odkud se vychází na vandr, je vyhráno. Pak už se jen tlachá a užívá se té kouzelné chvíle plnými doušky. Vždyť, co je lepší než být v srdci přírody s kamarády, kteří nezklamou, ráno Vás probudí na ohni uvařeným hrnkem kávy, zahřejou hltem něčeho ostřejšího a půjčí Vám suché ponožky, když vy jste už všechny svoje zmáčeli?
Tohle je to, co mi v dnešní, uspěchané, době chybí. Nejen možnost užít si do sytosti přírody a zažít dobrodružství. Ale ta semknutost lidí, ta ochota se podělit o poslední krajíc, ta snaha pomoct kamarádovi v nouzi, ten smysl pro fair play. A pak taky kouř ohňů, kytary a sirovej sbor hlasů. A když projdeš kolem skupiny lidí krčících se kolem ohně, pozdravíš AHOJ, málo kdy uslyšíš odpověď, kterou si z celého srdce přeješ slyšet. To pouhé, prosté AHOJ.
Proto kdož byl jsi, ikdyž třeba kdysi, trampem a vzpomínáš na staré dobré časy, nevzpomínej. Opraš usárnu, spacák (nebo si kup nové) a vyraž vstříc vzpomínkám. Vždyť je jedno, že dnes jsi ředitelem banky, úředníkem, nebo popelářem, v lese tituly a posty nikdo neřeší...
Hezký den všem a doufám, že se Vám můj první pokus líbil:-) Alespoň trochu.
